To, čemu astronomové začali říkat temný proud,  táhne, jak se zdá,  obrovský shluk galaxií (galaktický cluster)  směrem k 20stupňové výseči oblohy mezi souhvězdími Centaurus a Vela. "To je všechno, co zatím víme," říká astronom Dale Kocevski. "Jsem si ale jist, že zjištěná skutečnost je velmi kontroverzní."

Když vědci mluví o pozorovatelném vesmíru, nemyslí samozřejmě tu jeho část, kterou z něj vidíme pouhým okem, ale ani oblast, kterou můžeme sledovat nejsilnějším dalekohledem. Ve skutečnosti existuje jiné, fundamentální omezení, které říká, jakou část vesmíru můžeme sledovat, a to bez ohledu na to, jak pokročilé jsou naše vizuální nástroje.

Stáří vesmíru je odhadováno asi na 13,7 miliardy let. Takže pokud světlo začalo svou cestu směrem k nám hned po Velkém třesku, nejvzdálenější místo, kam se vůbec mohlo od té doby dostat, leží právě ve vzdálenosti 13,7 miliardy světelných let. Mohou ale existovat takové části vesmíru, které leží ještě dál (protože nevíme, jak velký vesmír je), ale nemůžeme je sledovat, protože vidíme jenom tam,  kam mohlo za celou dobu trvání vesmírusvětlo docestovat .

V překvapující nové studii, která bude publikována v chystaném vydání Astrophysical Journal Letters, astronomové informují o tom, že sledovali velké clustery galaxií, které obsahují velmi horké plyny emitující rentgenové záření.  Poté, co badatelé tyto clustery lokalizovali, podívali se na stejná místa na mapě vesmírného mikrovlnného pozadí. Zmíněné záření je pozůstatkem po Velkém třesku a začalo se šířit jen 380 tisíc let poté, co se vesmír zrodil. Záření podrobně mapovala sonda NASA Wilkinson Microwave Anisotropy Probe. Astronomové věří, že mikrovlny po průchodu galaktickými clustery, které se vzhledem k záření na pozadí relativně pohybují, změní svou teplotu, a chtěli tedy tuto domněnku ověřit.

Výzkumníci očekávali, že nějaký pohyb clusterů zjistí, ale ne příliš veliký. Místo toho vypočítali, že clustery pádí rychlostí přes tři a půl milionu km za hodinu stále stejným směrem. Výzkumníci říkají, že rozdělení hmoty v pozorovatelném  vesmíru za tento výrazný pohyb nemůže. Znamená to tedy, že musí existovat něco opravdu masivního za obzorem vesmíru, něco, co galaxie tímto směrem strhává.

A co by to mohlo být? Šéf výzkumu Alexandr Kashlinsky přišel s hypotézou, že za pozorovatelným vesmírem mohou existovat oblasti, které měly po Velkém třesku velmi odlišnou zkušenost. Inflační teorie říká, že náš vesmír prošel po Velkém třesku krátkou dobou hyperexpanze. To vysvětluje, jak se podařilo, že je hmota rozložena v prostoru tak rovnoměrně, místo aby se shlukla v jednom koutě prostoru, jak by se nejspíš stalo v postupně se rozpínajícím vesmíru. Inflace prostě pohybovala částečkami hmoty rychleji než je mohla gravitace dát dohromady.

Možná, že v oblastech, které leží za námi pozorovatelným vesmírem, mohla proběhnout méně efektivní inflace a že jiná kapka z Velkého třesku byla prostě neohrabanější. Jestliže tomu tak bylo, zůstalo v těchto oblastech hodně hmoty, která působí silnou gravitací na každou pozorovatelnou součást našeho vesmíru.